Je věrnost normální?

Vždyť jsme prý pořád zvířátka, u kterých se věrnost moc nenosí – a u opiček, našich přímých příbuzných, zvlášť – a k tomu, abychom žili v páru, jsme byli vlastně donuceni. První útok na naše nespoutané libido proběhl před deseti tisíci lety, kdy lidé zjistili, že je jednodušší okopat si políčko a vypěstovat nějaké lupení, než pobíhat po lese a doufat, že něco sesbírají. Do té doby bylo jediným vlastnictvím člověka jeho tělo, se kterým tím pádem mohl nakládat, jak chtěl, ale jakmile si ten svůj plácek ohradil, byl jeho, a proč by se o něj s někým dělil? Ale protože potřeboval ženu, řekl si, že k jednomu políčku je jedna žena tak akorát. Docela logická úvaha. Kterou později k dokonalosti dovedla církev…

Jak jste na tom vy – s monogamií? Když se tak rozhlížím kolem sebe, tak zjišťuji zajímavou věc; ano, mít ke gruntu jednu ženu, případně muže, je tak akorát, ale tu a tam si odskočit taky není na škodu. Věrnost se už nenosí, proč taky? Máme dokonalou antikoncepci a ještě dokonalejší kondomy, které brání i všelijakým mikroskopickým zvířátkům, aby na nás skočili, takže se není čeho bát. Ona ta věrnost je opravdu přitažená za vlasy. To ovšem nikoho nenabádám k tomu, aby byl nevěrný!

Před sto lety byl průměrný lidský věk něco přes čtyřicet let, dobrá, to je průměr, ale stejně se lidé většinou moc vysokého věku nedožívali. Kdežto dnešní muži a ženy jsou často ještě v pokročilém věku nejen atraktivní, ale i sexu žádostiví… Nezřídka se stává, že vlastně žijí dva životy, s jedním partnerem, pak s druhým a protože rodit v pětačtyřiceti není nic neobvyklého, i ženy to zvládnou.

To jsme ale odbočili od prapůvodní myšlenky – že monogamie je vlastně nepřirozená. Co s tím? Že by v tom směru nějaký náš politik navrhl zákon nazvaný: Hurá do polygamie! se nedá očekávat. Takže nám nezbývá nic jiného, než se smířit s tím jedním (jednou), kterého máme na krku. A hledat nové cesty, jak obohatit společný sex.