MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Z pohledu křesťanské církve bylo čarodějnictví velmi vážným zločinem. Církev čarodějnice spojovala s ďáblem a černou magií. Magické rituály byly dokonce roku 1374 prohlášeny papežem Řehořem XI. za kacířství. Ke všem rituálům byla totiž podle církve potřeba pomoc démonů. Zhruba o století později byl sepsán burgundským inkvizitorem a velkým odpůrcem husitů Nicolasem Jaquierem traktát, kde bylo čarodějnictví uznáno jedním z nejhorších zločinů vůbec. Kdo byl poté z čarodějnictví obviněn, mělo být s dotyčným zacházeno tvrdě a bez sebemenšího slitování. Netrvalo dlouho a lidé začali věřit v existenci čarodějnických sekt, ve kterých jejich členové provozovali černou magii a udržovali styky s ďáblem. Věřilo se také, že čarodějnice s ďáblem pořádají pravidelné sabaty. Za to všechno měly být čarodějnice potrestány.

Představa křesťanské církve o sabatech a magických praktikách čarodějnic byla celkem opodstatněná, avšak mylná. Za čarodějnice byly totiž velmi často označeny ženy s nejrůznějšími psychickými poruchami nebo třeba nezvyklými úchylkami. Církev spatřovala čarodějnice například také v bylinkářkách. Podle církve totiž ženy vyráběly ďábelské masti. Podle několika zachovaných receptů se do těchto mastí přidával například blín, durman či další přírodní drogy, které způsobovaly stavy euforie, vyvolávaly halucinace nebo sexuální aktivitu.

 

Při halucinacích způsobených mastí pak mohli lidé ve svých představách létat na koštěti vzduchem, vidět podivné tvory a démony. Jiné masti pak měly účinek jako afrodiziakum či způsobovaly halucinace v podobě sexuálních orgií a podobně. Pokud se psychopatické či hysterické osoby používající tyto masti dostaly před inkviziční soud, přiznaly při mučení všechny své halucinace a představy. Církev pak vše považovala za realitu a ďábelské síly.

V roce 1484 vyzýval papež Inocenc VIII. ve své bule s názvem  Summis desiderantis affectibus všechny představitele církve, aby se snažili čarodějnictví zničit, a to pomocí všech možných prostředků. Papež Inocenc VIII. označil čarodějnictví za vážný a nebezpečný zločin proti Bohu i všem věřícím. V roce 1486 spatřila světlo světa kniha Malleus Maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Sepsali ji dva inkvizitoři jménem Jindřich Institoris a Jakub Sprenger. Ti ve svém díle radili, jak takovou čarodějnici vyhledat a zneškodnit. Kniha Malleus Maleficarum odstartovala jeden z největších církevních zločinů proti lidskosti.

 

V celé Evropě začaly hony na čarodějnice. Před soud museli všichni podezřelí z provozování černé magie či ze styku s ďáblem. Inkvizice tak bojovala proti kacířství. V dobách největší moci inkvizice bylo možné z čarodějnictví obvinit jakoukoli nepohodlnou osobu, kterou pak čekal soud a kruté mučení.

Čarodějnické procesy nebyly spojeny pouze s katolickou církví. Čarodějnice pronásledovaly také reformované křesťanské církve, jako třeba luteráni a kalvinisté. Všechny církve však čarodějnice obvinily a udělily jim trest smrti.

 

Pokud byl člověk obviněn z čarodějnictví, čekalo ho kruté mučení, při kterém se měl přiznat k provozování černé magie. Lidé se na mučících nástrojích většinou přiznali k čemukoli, jen aby se zbavili bolesti. Inkvizitoři dobře věděli, jak člověka k přiznání donutit, ať už fyzickým nebo psychickým mučením. Účinné byly také tzv. křížové výslechy. Při nich se inkvizitoři dozvěděli vše, co chtěli slyšet. Někdy dokonce psychicky nemocní jedinci řekli vše i bez mučení. To se církvi moc hodilo, dokazovalo to jasně existenci čarodějnických sekt.

Situace v českých zemích byla poněkud jiná než ve zbytku Evropy. Inkvizice u nás neměla zdaleka tak pevné postavení a hony na čarodějnice byly výjimkou. V roce 1526 nastoupili na trůn Habsburkové a situace se změnila. V době třicetileté války se u nás rozšířily hony na čarodějnice. V Německu v téže době bylo to nejhorší období čarodějnických procesů.

Když bylo v Evropě v plném proudu pronásledování čarodějnic, v našich zemích byl klid. Změna přišla v roce 1678. Tento rok je počátkem čarodějnických procesů na losinském panství. Inkviziční vyšetřování bylo zahájeno na rozkaz hraběnky Angelie Anny Sybily z Galle, rozené ze Žerotína. Před soudem tehdy stanula žebračka jménem Marie Schuhová z Vernířovic. Čeho se dopustila? V sobotínském kostele měla ukrást posvěcenou hostii a schovat si ji v modlitební knížce. V momentě, kdy si žebračka hostii vyndala z úst a dala ji do knihy, spatřil její počínání kostelník Bittner. Ten na nic nečekal a řekl vše sobotínskému faráři Schmitovi a následně i losinské vrchnosti. Hraběnka z Galle se rozhodla případ prošetřit. Na její popud vytvořil zámecký hejtman Adam Vinarský vyšetřovací tribunál. Na radu olomouckého biskupství stanul v čele tribunálu nedostudovaný právník jménem Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Ten žil tehdy v Olomouci a již měl zkušenosti jako přísedící čarodějnických procesů ve Slezsku. Boblig vycítil šanci k obohacení vlastního majetku a hraběnce tedy sdělil, že na losinském panství je patrně celá sekta čarodějnic. Hraběnka se jako silně věřící katolička vyděsila, co se to na jejím panství děje. Vše nechala v rukou inkvizitora Bobliga. Totéž udělal i olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna. A hon na čarodějnice mohl začít.

 

 

Žebračka Schuhová se před inkvizičním tribunálem přiznala k tomu, že je čarodějnice. A to bez mučení. Ze strachu pak Bobligovi řekla jména dalších dvou žen. Ty ji k ukradení hostie měly donutit. Jmenovaly se Dorota Davidová a Dorotha Gröerová, která byla losinskou porodní bábou. Tyto dvě nešťastnice už zažily mučení. Na mučidlech obě uvedly, že žebračka měla hostii vzít pro mlynářku Marinu Züllichovou. Ta chtěla hostii pro krávu, to aby více dojila. Na tuto pověru věřilo v té době mnoho žen. Pokud prý kráva sní posvěcenou hostii, bude zdravá a bude dojit více mléka. A ve Velkých Losinách hned Boblig obvinil z čarodějnictví čtyři ženy.

Boblig se postupně od obviněných žen dozvěděl další jména čarodějnic. Jedna z mučených žen pak uvedla jméno manželky zámožného a váženého šumperského měšťana Kašpara Sattlera. Boblig na nic nečekal a přesvědčil majitele Šumperka, knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna, k ustavení inkvizičního tribunálu i v Šumperku.

Boblig ve Velkých Losinách zatím dosáhl svého. Donutil uvězněné a mučené ženy k tomu, aby řekly další jména čarodějnic. Inkvizitor chtěl usvědčit celé čarodějnické spiknutí. Také doufal, že vyšetřování přesune do bohatého Šumperku. Tam žilo mnoho bohatých měšťanů, které mohl obvinit z čarodějnictví, a přisvojit si tak jejich majetek.

V roce 1679 byla na rozkaz Bobliga upálena Schuhová, Gröerová i Züllichová. Davidová měla být upálena s nimi, nepřežila však kruté mučení kata Jakuba Haye. Ten byl s inkvizitorem jedna ruka a patrně i sadista, stejně jako Boblig.

V roce 1680 skončilo na hranici dalších pět žen. Všechny tyto ženy donutil Boblig při mučení k obvinění šumperské rodiny Sattlerových. A přesně toto obvinění chtěl inkvizitor slyšet. Ve stejném roce byl v Šumperku ustaven inkviziční tribunál. Tento krok znamenal i vrchol čarodějnických procesů na severní Moravě. Upáleny byly další čtyři ženy. Podle dobových záznamů se dotyčné na hranici modlily a prohlašovaly, že se chtěly vyhnout dalšímu krutému mučení, a proto z čarodějnictví obvinily další nevinné osoby.

V protokolech z výslechů obviněných z čarodějnictví jsou všechny doznání. Dočteme se v nich také o sabatech na Petrových kamenech, o sexuálních orgiích se samotným ďáblem a jiných perverzních praktikách. Některé výpovědi znějí opravdu neuvěřitelně, obvinění však Bobligovi řekli cokoliv, jenom aby kat nepokračoval v mučení. Čím více obětí Bobligovi přibývalo, tím se zvětšoval i jeho majetek. Ten získal po zkonfiskování majetku upálených osob.

 

 

V roce 1679 nechal Boblig zatknout Marii Sattlerovou. O dva roky později stanula před inkvizičním tribunálem. Šumperští měšťané tomu nemohli uvěřit. Marie Sattlerová byla mezi lidmi známá jako dobrá křesťanka a milá, slušná paní. Její manžel chtěl svou ženu zachránit, a proto nabídl šumperské městské radě patnáct tisíc zlatých, na tu dobu velkou sumu peněz. Ženu však Kašpar Sattler nezachránil. Členové městské rady dobře věděli, že Boblig chce později obvinit i Kašpara a ze strachu inkvizitorovi neodporovali. Marie Sattlerová snášela muka dlouhou dobu, až se nakonec doznala. Z čarodějnictví ji obvinily i již upálené ženy. Ty také označily jejího muže za organizátora orgií na Petrových kamenech.

Mučené ženy ve Velkých Losinách obvinily další osobu z čarodějnictví. Na Petrových kamenech byl prý s čarodějnicemi i děkan Kryštof Alois Lautner ze Šumperka. Poté, co nechal Boblig ženy upálit, obvinil z čarodějnictví Kašpara Sattlera i Lautnera. Za nějaký čas uvěznil Boblig i Sattlerovu dceru Alžbětu, která byla v Šumperku známa pro svou krásu. Nešťastnice během hrozného mučení zešílela.

Děkana Lautnera zatkli a uvěznili dne 18. srpna roku 1680. Zatčen byl v Mohelnici, Boblig se bál přijet si pro něj přímo do Šumperka. Ve městě byl Lautner velmi oblíben a Boblig měl strach z odporu obyvatel. Za pár dní si inkvizitor došel i pro děkanovu hospodyni Zuzanu Voglickou. I její jméno padlo při mučení žen obviněných z čarodějnictví.

Protože byl Lautner církevní hodnostář, musel olomoucký biskup sestavit speciální vyšetřovací komisi. V ní zasedal Lautnerův přítel, mohelnický děkam Winkler, Boblig, biskupský sekretář Schmidt a biskupský ceremoniář Petr Reharmont. Boblig se netajil tím, že Lautnera nenáviděl. Děkan totiž veřejně vystoupit proti krutým mučícím praktikám inkvizitora a informoval o tom olomouckého biskupa. Totéž udělal i losinský farář König, sobotínský farář Matyáš Schmidt a kaplan Lachnit z Rapotína.

Boblig se spolu s katem snažil přimět k výpovědi Zuzanu Voglickou. Ta byla při mučení velmi statečná a odmítala Lautnera udat. Inkvizitor proto přitvrdil, a když hodlal použít torturu, Voglická potvrdila vše, co chtěl slyšet. Obvinila děkana i z provozování černé magie a účasti na sabatech plných sexuálních orgií.

K upálení Marie Sattlerové a Zuzany Voglické došlo v září roku 1682. Kat ženy před samotnou smrtí v plamenech ušetřil, nejdříve jim setnul hlavy. V roce 1683 byl upálen Kašpar Sattler a jeho dcera Alžběta. Před svou smrtí byli ještě donuceni podepsat obvinění děkana Lautnera z čarodějnictví.

 

 

V té době byl děkan již tři roky ve vězení. V roce 1683 přišel Bobligovi od olomouckého biskupa souhlas s mučením Lautnera. Tehdy se také Boblig vypořádával se Sattlerovou rodinou, po které mu zůstalo mnoho majetku a peněz. Aby toho nebylo málo, obvinil inkvizitor z čarodějnictví i přítele Alžběty Sattlerové, Jana Přerovského. To byl zámožný šumperský mydlář a Boblig chtěl získat jeho majetek. Jan Přerovský o svém nespravedlivém zatčení a obvinění však rychle informoval svého bratra, převora kartuziánského kláštera v Králově Poli. Ten na nic nečekal a podal stížnost jak u majitele šumperského panství knížete Lichtenštejna, tak rakouskému císaři Leopoldu I. Nezapomněl uvést fakt, že Boblig neváhá použít velmi kruté mučení k obvinění dalších osob, čemuž kníže Lichtenštejn nijak nebrání. Císař na tuto stížnost reagoval, Přerovský nesměl být odsouzen. Musel by se sám bez mučení přiznat. Leopold I. Skutečně přemýšlel, zda nejsou výslechy příliš kruté.

Bobliga však nic nezastavilo. Jana Přerovského se rozhodl psychicky vydírat a povedlo se. Vězeň podepsal nové doznání a udal další lidi. Věřil tomu, že jedině tak si může zachránit život. Boblig však nehodlal dodržet své slovo. V dubnu roku 1684 byl Jan Přerovský upálen. Jeho majetek si přenechal Boblig.

V roce 1683 byl děkan Lautner převezen z vězení na Mírově do Mohelnice. Tam na něj čekala speciální kobka a okovy. První mučení snášel děkan statečně, proto kat přitvrdil. Krutě Lautnera mučil celých čtrnáct dní. Po takto dlouhé době se Lautner ke všemu přiznal, ke styku s ďáblem i k sexuálním orgiím. Po pár dnech se však trochu zotavil a své doznání odvolal. To už ale nebylo nic platné. I samotný olomoucký biskup souhlasil s jeho upálením. Vždyť jeho jméno uvedlo při mučení třicet osob.

Děkana Lautnera zbavila církev všech duchovních hodností. Dne 13. září 1685 zemřel v Mohelnici na hranici. Před svou smrtí však stihl říci, že se musel přiznat kvůli krutému mučení a obvinil Bobliga z nelidského zacházení s vězni. Bylo jasné, že Boblig si chtěl čarodějnickými procesy pouze dopomoci k majetku. Proto za svou kariéru nechal upálit přes sto lidí.

Boblig v honech na čarodějnice pokračoval. V roce 1695 se chtěl se svým inkvizičním tribunálem přestěhovat do Olomouce. To se mu však nepovedlo. Konšelé v Olomouci jeho záměr odmítli a napsali také dopis císaři Leopoldu I. V něm vylíčili Bobligovi nelidské mučící praktiky i jeho touhu po majetku obviněných. Nezapomněli zmínit také několik právních pochybení, která měl Boblig na svědomí.

 

 

Na losinském panství se zatím dostali k moci synové hraběnky y Galle, Jáchym a Maxmilián ze Žerotína. Ti poslali císaři stížnost o tom, jak moc peněz stály Bobligovy čarodějnické procesy, což nyní ohrožuje správu panství. Nový majitel šumperského panství, Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna si rovněž stěžoval na Bobliga u císaře, Císař již také o Bobligových praktikách pochyboval. Proto v roce 1696 zastavil čarodějnické procesy na Moravě.

A jak dopadl Boblig? Se svými tučnými finančními prostředky, které získal během honu na čarodějnice, se vrátil do Olomouce. Bál se stíhání za jeho pochybení během procesů. Ke konci života trpěl panickým strachem z pomsty příbuzných svých obětí. V lednu roku 1698 zemřel. Příčinou jeho smrti byla těžká dna, lidé si mezi sebou však povídali, že si ho odnesl ďábel.

Od roku 1930 stojí v místech, kde byla připravena hranice pro děkana Lautnera, pamětní deska. V roce 1998 byla olomouckým arcibiskupem Janem Gaubnerem sestavena komise historiků, kteří prozkoumali dochované materiály z čarodějnických procesů. Odborníci potvrdili nevinu všech obětí i Lautnera, který byl jediným duchovním v sedmnáctém století, co zemřel v plamenech obviněn z čarodějnictví. V roce 2000 se arcibiskup Jan Gaubner omluvil za církev, která páchal inkviziční procesy. Jako součást Milostivého léta 2000 zazněla i prosba o odpuštění církvi, kterou pronesl Jan Pavel II.