MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Hrůzný příběh s afghánskou koroptví

Opravdu krystalicky čistou hrůzu jsem zažil při jedné dobrodružné cestě Afghánistánem – a mohla za ní jakási divoká slepice. Ne že bych v různých válkách od Čečenska po Irák nezažil děsivé věci, ale k dokonalé hrůze je většinou třeba dokonalý moment překvapení – a ten ve válkách (mírně cynicky řečeno) chybí, války prostě nejsou překvapivé.

Rozhodl jsem se tehdy poněkud nerozvážně uvěřit čáře na mapě, která vypadala jako silnice přetínající ztracenými údolími pohoří Hindúkuš. V poslední vesnici v horách jsem nalezl a uplatil majitele vozu UAZ, který byl za nemalou částku ty nebetyčné hory ochoten přejet. Tvrdil, že sám tudy jel „nedávno“, což se během cesty ovšem změnilo na „dávno“ a nakonec na „jeden příbuzný tam jel před dvaceti lety“. Byla to nicméně dlouhá a napínavá cesta pustinou, dokonalý klid, dokonalá samota, dokonalá romantika.
No a najednou se na rovinku vyřítil džíp plný mudžáhidů a zastavil efektním hollywoodským smykem. Ozbrojenci vyskáli ven a začali pálit hlava nehlava kolem sebe.

Nu ano, myslel jsem, že je po nás, že nás s gustem rozstřílejí.

Můj řidič se též tvářil vyděšeně, ale po chvíli se radostně rozesmál, vyskočil z auta, vrhl se ke skupince a s výkřikem „můj brácha“, vyrval jinému ozbrojenci zbraň z rukou a jal se též střílet, až z krajů soutěsky odletovaly úlomky skal. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem svědkem lovecké scény, neboť na horizontu pobíhala jakási divoká slepice, snad koroptev, po níž ti ostrostřelci pálili.

Ani po deseti minutách palby ji netrefili. Opeřenec utekl. A tak jsme jim z našich zásob dali alespoň kus chleba. Další slepice ani mudžáhidy jsme po cestě již nepotkali.

Další dva příběhy najdete